Psal se 8. duben 1999. Pospíchal jsem do školy spolu se svou spolužačkou, kamarádkou a přítelkyní Ivčou v jedné osobě. Protože času bylo málo, rozhodli jsme se zkrátit si cestu a přejít frekventovanou ulici Provazníkovu v Brně mimo vyznačený přechod. Za několik vteřin se toto rozhodnutí ukázalo být téměř osudovým rozhodnutím, které přineslo zlom v životě nás obou...

Rozhlížíme se tak, jak nás celý život učili...doleva, doprava, pak ještě jednou doleva a doprava... Někde z dálky se blíží trolejbus, navíc přibržďující u zastávky MHD. Oba dva vykračujeme...To auto, které po celou dobu našeho rozhlížení jelo skryto za trolejbusem a přesně v momentě, kdy jsme byli ve vozovce, trolejbus začlo předjíždět, jsme však vidět nemohli...

Probral jsem se z bezvědomí až po pár hodinách v nemocnici...Moc jsem si toho nepamatoval, jen jsem tušil, že se něco stalo... Moje diagnóza nebyla nijak hrozná - bezvědomí spojeno se středně těžkým otřesem mozku, přetrhané vazy a nějaký ten meniskus v levém koleni a mnohočetné odřeniny po celém těle... Zato Ivča na tom byla hůř - Kromě oděrek a také přetrhaných vazů v obou kolenech měla roztříštěnou pánev...

Já si poležel v nemocnici přesně 14 dní. Operace za tu dobu nemohla být uskutečněna pro hluboké odřeniny na koleni. Později jsem ji absolvoval ve Fakultní nemocnici v Olomouci. Při pobytu v brněnské nemocnici jsem zhubl téměř 10 kg (to se mi však brzy po návratu domů rychle podařilo napravit) a jako stálou vzpomínku si odnáším do dalšího života několik jizviček v obličeji... Ivča si užila "přepychu" Úrazové nemocnice v Brně asi měsíc, další 3 týdny strávila na rehabilitaci v jiné brněnské nemocnici... V její neprospěch navíc hovoří fakt, že si všechny okolnosti úrazu pamatuje do všech detailů... Já mám naopak kolem všeho, co se dělo asi 48 hodin před a několik hodin po úraze, naprostou tmu a tak jsem se o všech podrobnostech dozvěděl až z vyprávění...

Tento nepříliš veselý příběh neuvádím pro nějaké navození melancholické nálady, ale jen z důvodu, že tato událost patří v mém životě k jedné z největších životních zkušeností... Vzal jsem si z ní několik ponaučení - od té doby se raduju z každé maličkosti mého života, žádné problémy mě většinou nedovedou příliš vyvést z míry a taky...čekám na křižovatkách na zeleného panáčka...

Ale protože mi nic není svaté, nechal jsem si při svém pobytu v nemocnici pořídit několik svých fotek a vám je teď nabízím k prohlédnutí... Upozorňuji ovšem, že jsou nepříliš barevně vyvedené a trochu rozmazané...asi se tehdy autorovi snímků při focení nějak klepala ruka... Dále upozorňuji, že snímky mě zachycují v poměrně neveselé situaci, takže nerad bych pokazil vaši dobrou náladu...

Máte-li zájem jít dál a prohlédnout si pár nemocničních fotek, klikněte na odkaz

V opačném případě klikněte na odkaz